S Orlandem jsem se seznámil přes sociální sítě asi před rokem a rychle jsem se přihlásil k odběru jeho blogu ‚A Walk With My Camera‘. Na Filipínách jsem nikdy nebyl, ale lidi z Taclobanu jsem objevil Orlandovou optikou. Z jeho obrazů prosvítá jeho láska a úcta k lidstvu. Přestože ho jeho fotografické procházky týden co týden zavádějí většinou do stejných oblastí, je natolik sladěný s životem své komunity, že nás prostřednictvím svých snímků dokáže neustále překvapovat novými příběhy. Laskavě odpověděl na několik otázek pro komunitu dPS a sdílel několik svých obrázků.
Jak dlouho už ‚střílíte‘ v ulicích svého rodného města?
Ulice jsem začal fotit v roce 2011, kdy jsem si dal předsevzetí, že ten rok udělám 52 fotografických procházek. Narazil jsem na blog Erica Kima a inspiroval se, abych to zkusil, a od té doby mě to chytlo.
Jak si udržujete nový pohled na tak známé prostředí?
Je úžasné, že navzdory tomu, kolikrát jsme na nějakém místě byli, je toho tolik, co o něm také nevíme. Velmi mě přitahuje, jaký je život průměrného člověka, a baví mě komunikovat s lidmi. Myslím, že to je to, co to dělá zajímavým.
Co je na vašich fotografických procházkách nejzajímavější?
Setkání s lidmi, přáteli i neznámými.
Mnoho z nás se snaží vyprávět příběhy pouze obrázky, ale psaní je důležitou součástí vašich fotografických esejů. Byl jste spisovatel, než jste poprvé vzal do ruky fotoaparát?
Na vysoké škole jsem napsal pouze jeden článek a to je vše. Hodně jsem četl, takže to na mě možná ulítlo. Věřím, že obrázky mohou buď vyprávět příliš mnoho příběhů, nebo nechat diváka bezradného, proto je důvodem vyprávění a osobních myšlenek.
Co máte v brašně na fotoaparát, když odcházíte z domu na fotografickou procházku?
Obvykle nenosím brašnu, jen svůj Canon 450D a EF-S 17-55 se sluneční clonou navlečený na popruhu Black Rapid. Tímto způsobem se mohu soustředit na to, co je kolem mě, než abych musel pravidelně kontrolovat, jestli tam mám ještě tašku. I krytka objektivu zůstane doma. Nedávno jsem si koupil Panasonic Lumix LX5 a to je to, co nosím na cesty nebo na neplánované procházky. Když střílím, zůstane mi připoután k zápěstí.
Proč černobíle a jak své snímky zpracováváte?
Mám potíže se světlými odstíny červené a zelené; nepozorovaný červený nebo zelený odlitek na tváři člověka je velmi nelichotivý. A pak je tu také okolní prostředí – barvy jsou prostě příliš hlasité. V Lightroom v případě potřeby udělám malé oříznutí, převedu do černobílé a upravím úrovně, kontrast a čistotu. Tento proces je mnohem méně komplikovaný než to udělat v barvě.
Zajímají vás kromě street fotografie ještě nějaké další žánry? Je nějaký konkrétní žánr, který byste chtěli prozkoumat, pokud budete mít příležitost?
Umělecká fotografie byla vždy vzadu v mé mysli. Ráda bych dělala kreativní koncepty, kde bych dokázala vetkat příběh do jednoho obrázku.
Kam byste chtěli jet, pokud byste dostali letenku do jakékoli destinace na světě, jen vy a váš fotoaparát?
Evropa určitě. Pokud mohu cestovat zpět v čase, ještě lépe.
Nezapomeňte navštívit blog Orlanda Uyho A Walk with My Camera, kde uvidíte více jeho prací.
Orlando Uy